Jak na sobectví nahlíží tradiční čínská medicína

4. 11. 2025 | Celostní medicína, Čínská medicína

Sobectví je v západním světě často vnímáno jako negativní vlastnost – znak sebestřednosti, nedostatku empatie či nezájmu o druhé. Tradiční čínská medicína však na tento pojem pohlíží z úplně jiného úhlu.

Co je sobectví

Mnoho lidí si mylně spojuje sobectví s nezdravým zájmem o sebe samé, a proto se snaží tomuto postoji vyhýbat. Neustále se zaměřují na druhé. Sledují, co ostatní potřebují, a snaží se jim to plnit.

Pokud mají dost sil, dokážou takto fungovat i desítky let: pečovat o všechny kolem, zatímco sami sebe přehlížejí.

Za tímto chováním často stojí hluboko zakořeněný vzorec z dětství – přesvědčení, že je správné být vždy připraven pomáhat ostatním. Jenže málokdo jim kdy řekl, že skutečná pomoc začíná u sebe. Teprve když člověk pomůže sám sobě, může plnohodnotně pomáhat i druhým.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Sebevědomí: co opravdu znamená a jak se sebevědomý člověk projevuje?

Co se stane, když se člověk vůbec neorientuje sám na sebe

Teprve ve chvíli, kdy tělu dojde síla, je takto nastavený člověk donucen zastavit se. Očekává, že se role obrátí a tentokrát bude pomoc směřovat k němu. Často se však stane, že se tak nestane. Proč? Protože jeho vlastní energie vysílá signál, že na něm nezáleží.

Každý člověk nese ve svém energetickém poli (v auře) informace o sobě samém: o svých prioritách, hodnotách i směru, kterým se ubírá. Když však někdo dlouhodobě zanedbává sám sebe, jeho aura vyzařuje právě tuto skutečnost, že není důležitý. Lidé v jeho okolí, i když si to neuvědomují, reagují na tuto informaci. Cítí ji a podle ní k němu přistupují. Pokud tedy aura nese zprávu „na mně nezáleží“, okolí na to nevědomě odpovídá stejně. Nikdo se neptá, jak se cítí, ani zda něco nepotřebuje.

Takový člověk zároveň nemá vnitřní sílu o pomoc požádat. Je to přirozený důsledek jeho dlouhodobého postoje. Stejného, jaký měl k sobě vždy. Uvnitř cítí zlobu a nepochopení: proč, když byl dříve silný a pečoval o všechny kolem, teď nikdo nepečuje o něj? Odpověď je jednoduchá – protože celý život pěstoval nastavení, v němž na něm samotném nezáleželo.

Člověk musí v prvé řadě pečovat sám o sebe

V tomto nastavení člověk ztrácí vlastní hodnotu – a tím i zájem okolí. Z toho vyplývá, že zanedbávat sebe sama a zaměřovat se výhradně na ostatní není šťastná ani udržitelná volba.

Nejdříve je třeba postarat se o sebe:

• Doplnit si, co chybí,
• porozumět svým potřebám
• a naučit se vnímat vlastní pocity, myšlenky, emoce, touhy i nálady.

Práce s tímto vnitřním světem je základem rovnováhy.

Když je člověk sám se sebou v souladu, cítí se šťastný, spokojený a naplněný. Teprve tehdy může svou energii přirozeně a zdravě věnovat i druhým, dokud tím neohrozí svou vlastní vnitřní stabilitu.

Je omyl myslet si, že člověka potkávají situace, které jsou nad jeho síly. Každý z nás dostává do života přesně takové výzvy, které odpovídají našim možnostem a potřebám růstu. Duše si je přitahuje proto, aby mohla dozrávat, rozšiřovat vědomí, zvyšovat své vibrace a učit se žít v propojenosti s ostatními.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Žárlivost z pohledu čínské medicíny: Proč vzniká

Propojenost s ostatními neznamená opuštění sama sebe

I tehdy, když je člověk v hlubokém propojení se světem kolem sebe, musí zůstat zároveň ve spojení se sebou samým. Měl by naslouchat svým potřebám, myšlenkám, emocím i přáním. Nesmí se sám sobě vzdálit – právě tím by totiž přerušil spojení s ostatními.

Co je sobectví

Když se člověk od sebe odpojí, ztratí kontakt i s okolím. Uzavře se. A právě izolace je skutečné sobectví.

Sobectví není o tom, že se člověk zajímá o sebe, ale o tom, že se uzavře do vlastního světa a nikomu do něj nedovolí nahlédnout. V takovém stavu může navenek působit laskavě a štědře – pomáhá druhým, zajišťuje je, podporuje – ale ve skutečnosti zůstává oddělený.

Nikdo netuší, co se děje „za jeho hrudní kostí“, protože tam nikoho nepustí. Svůj vnitřní svět si nechává pro sebe. Trápí se i raduje o samotě, nezdílí bolest ani strach, mlčí o svých snech i zraněních. A okolí si toho často ani nevšimne – dokud naplňuje jejich očekávání.

Druhým zřetelnějším projevem sobectví je, když se člověk nedokáže dělit s ostatními, i když má dostatek. Důvod je stejný – izolovanost. Takový člověk necítí potřeby druhých, protože není propojen, „není v síti“. Netuší, že někdo jiný může trpět nedostatkem, protože žije uzavřený ve svém světě.

Až později, často skrze bolestné zkušenosti, pochopí, že k životu patří i vnímání druhých a ochota pomoci. Přesto může dál tápavě rozlišovat, kdy druhému skutečně pomáhá a kdy mu naopak bere příležitost, aby se postavil na vlastní nohy.

Sobectví samo o sobě není špatnou vlastností – je to stav bytí v oddělenosti. Typickým příkladem může být otec rodiny z předminulého století: zajistil domov, ale žil si vlastním životem, do něhož nikoho nepouštěl. Sobectví vychází ze strachu, že by okolí nepochopilo nebo odsoudilo náš vnitřní svět.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Cesta k vnitřnímu klidu: Jak překonat stres metodami celostní medicíny

Buďte transparentní

I ten nejotevřenější člověk se může stát uzavřeným sobcem, pokud se příliš dlouho stará jen o druhé a zapomene na sebe. Proto je klíčové být transparentní – mluvit o svých pocitech, myšlenkách a postojích s lidmi, kterým důvěřujeme, a udržovat s nimi skutečné propojení. A především nikdy nezapomínat na sebe.